Proč 90% mých klientů jsou ženy

Na jedné zakázce jsme se s paní pustily do úvahy, jak moc se liší práce, které doma tradičně dělají ženy a které muži. (Teď tu nabíhám do rizika zevšeobecňování. V každé domácnosti to může být jinak a zapojení mužů a žen se dnes hodně mění. Tak to berte jako volnou úvahu nad stále existujícím stereotypem, navíc ovlivněnou mou profesí 🙂)

Když by ženy na pár dní vypadly z tempa, na domácnosti to bude brzy vidět – špinavé nádobí se bude kupit, nebude navařeno, vypráno. Když muž pár dní nebude dělat nic, možná to ani nebude vidět…? Ne proto, že by muži nic nedělali. Spíš proto, že si často berou na starost techničtější úkoly - pověsit poličku, opravit pant, sestavit nějaký nábytek. Nebo se starají o finance, hypotéky, mobilní tarify. Ale když se tyhle aktivity na chvíli vynechají, domácnost se nijak nehroutí. 

Z toho pramení jiný pohled na věci: pro muže nadbytek věcí znamená blahobyt, přípravenost na budoucí projekty, dává mu to pocit zabezpečení. Žena ale mnohem častěji ve věcech vidí zátěž: něco, co se jí plete při denním úklidu, zesložiťuje jí to život a generuje další mentální poznámky typu: kam s tím, kdy to vyřešit, jak často to připomínat. 

Velkou roli hraje i to, kdo nosí celou domácnost v hlavě. Kdo ví, jaké zásoby dochází, kde jsou nákupní tašky, jaká značka granulí se obvykle kupuje. Muž často nabízí pomoc – ale neumí si sám všimnout, co je potřeba a rovnou to vyřešit. Spíš jen čeká na zadání. A tak veškerý „management domácnosti” typicky leží opět na ženě. 

Ženy tedy vnímají zahlcenost prostoru dřív a intenzívněji. A někdy si mě dokonce pozvou na výpomoc a svým mužům to nepřiznají. A to proto, že muži mívají na přemíru věcí doma jiný pohled a často jim pomoc zvenčí přijde zbytečná: „To se přece jednou může hodit.“ 

Tak se domácnost stává hůř udržovatelná, i obyčejný úklid stojí mnohem víc energie. A často to přechází v mnohem větší pocity selhání. Ženám se oblast úklidu a zvládání domácnosti mnohem více propojuje se sebevědomím a pocitem kontroly nad svým životem. „Nezvládám si sama uklidit, nejsem dobrá hospodyně. A když nemám domácnost pod kontrolou, tak asi ani nejsem dobrá máma.“ Takové věty bohužel slýchávám. 

Pořád s námi dojíždí historická zátěž, že větší zodpovědnost za domácnost (její chod, uklizenost, zásobenost) stále nesou ženy. A pak není divu, že toho na jednu hlavu může být prostě moc. Není za tím ani lenost ani neschopnost, ale zahlcenost. 

Když si toto všechno uvědomím, dává mi smysl, že zhruba 90 % mých klientů jsou ženy. A já jim moc fandím. Říct si o pomoc není selhání, ale řešení problému.